Šel jsem do kina

V mladí jsem občas zašel do kina i dva dny po sobě, to když dávali ve Filmovém klubu něco zajímavého. Teď jsem si to po letech zopakoval: v neděli Velký vlastenecký výlet, v pondělí film Jarek.

Ve filmu Velký vlastenecký výlet si tvůrci dali nejprve do novin inzerát na komparsisty, kteří vnitřně podporují Rusko v invazi na Ukrajinu a z padesátky přihlášených si vybrali dva muže a jednu ženu a s těmi na Ukrajinu zajeli. Utrpení Ukrajinců trojicí sice otřáslo, ale jejich postoje to nezměnilo. Asi bych se na místě tvůrců ptal trochu jinak a soustředil se na jiné věci, ostatně po vytvoření filmu dost možná i oni, ale i tak byl film víc než zajímavý.

Při cestě na Ukrajinu jeden z pánů navrhne, aby si zazpívali, a paní spustí hymnu totalitního státu Sojuz něrušimij. Paní se chce bezpochyby předvést, asi i trochu provokovat, ostatně pochází z rodiny někdejších  silně privilegovaných komunistů. U ukrajinských hrobů rozvíjí úvahu o propagandistické síle záběrů a snad i zapochybuje o pravosti těch hrobů. Pochybuju o všem, proto považuju pochyby za legitimní, například známý katyňský masakr sváděli Rusové dlouho na Němce, až o mnoho let později přiznali, že to udělali oni. Trojice tedy pochybuje a moc nevěří. Když však dojde na setkání s pozůstalými, kterým ruská raketa zabila všechny příbuzné včetně vnoučat, je to těžké pro všechny strany.

Zajímavé bylo tvrzení jednoho z mužů: Putin je prý jediný člověk, který je schopen zastavit Green Deal. Že Evropa blbne na kvadrát a nejde jen o Green Deal, v tom se moc nerozcházíme. Ale Putin jako zachránce Evropy? Ono to evropské kyvadlo se přehoupne. A půjde i o ekonomické migranty s hodně odlišnými kulturními a pracovními návyky i ten počet pohlaví. I bez Putina. Jen to bude chvíli trvat. Pán taky tvrdil, že Putin nemá zapotřebí zabírat další a další území. Zajímavé. Územní expanze za carů až na Aljašku na Krym, po druhé světové válce, v poslední době Abcházie a další, pak Ukrajina. 

Druhý pán zase vysvětloval, že když voják neví, jestli bude ještě zítra naživu, a uvidí hezkou holku, tak že jí ten voják znásilní, on dovede pochopit. Neobhajuje to, ale dokáže to, říkal,  pochopit.

Všichni tři byli na Ukrajině vystaveni silným emocím a zdálo se mi, že z ní odjížděli v dost otřeseném stavu. Z komentáře pak ovšem vyplynulo, že se ke svému názoru na ruskou invazi rychle vrátili, pokud jei ovšem vůbec kdy opustili.

Měl jsem za to, že v té cestě na Ukrajinu mělo být méně vyhrocených emocí a více rozumu. Ale s rozumem to prý tak nefunguje. Při nějaké jiné akci vytáhli příznivce placaté Země někam, kde jim ukázali, že Země není placka. Chvíli souhlasili, ale po návratu byli zase zpátky na ploché Zemi. 

Můj kamarád, od kterého jsem měl před desítkami let řadu neoficiálních nahrávek z Nohavicových koncertů, povytáhl obočí hodně vysoko, když jsem mu řekl, kam se chystám. Jen jsem mu vysvětlil, že mě to zajímá. Po řadě skvělých písniček (i několika neskutečně pitomých) se Nohavica posunul někam dost jinam. Posunul se jinam nebo tam už byl a já to jenom neviděl?

Ve filmu chodí Nohavica po místech svého mládí a nostalgicky vzpomíná. Potud dobrá, ale kvůli tomu jsem do kina nešel. Ze sladkobolných vzpomínek vyvstane vzpomínání na chlast a protialkoholní léčení. To je jistě téma bolavé, sám jsem měl doma nějaké nahrávky, kde byl Nohavica naprosto na šrot a nebyl schopen ani hrát na kytaru ani zpívat. Nohavica tu bitvu s alkoholem však vybojoval, body pro něj.

Ve filmu dojde i řeč na spolupráci s StB. Podle mě koho chtěli estébáci dostat, toho dostali. O mě měli zájem jen okrajový, takže po odmítnutí jsem se jen dověděl, že moje cesta do USA není ve státním zájmu ČSSR a hotovo. Kdyby mě potřebovali a došlápli si na mě, a oni věděli, kam píchnout, kam udeřit, tak by mě jistě dostali. Nohavicu potřebovali, a tak ho dostali. Necítím se proto nějak morálně nadřazeně. Před lety mi stačilo, když Nohavica zpíval o té kapce krvi na prstě, bylo to jasné. Teď však jen prohlašuje, že když chodil na ty pohovory/výslechy, nikomu přitom neublížil. Ve filmu zazní, že Nohavica byl registrován jako agent. A to znamenalo podpis. Dřív o něm zpíval. Teď o té kapce krve ve filmu ani slovo. Škoda.

Nohavica ve filmu několikrát zmiňuje ty, co ho nemají rádi, možná dokonce řekl, co ho nenávidí. Do téhle kategorie nepatřím. Bohužel neřekl nic o lidech, kteří ho a jeho písničky rádi mají. Prohlašuje, že chce žít po svém, číst, co chce, stýkat se s kým on chce atd. To mu neupírá snad nikdo. K převzetí ceny od Vladimíra Putina se dovíme, že to byl úředník Ruské federace a kdyby Nohavica dostával cenu teď, opět by ji přidal. Vracet prý cenu nechce a nebude, nedává to smysl.

Snad první Nohavicova deska obsahoval písničku Divoké koně. S koňskými handlíři vyrazit dveře chtěl bych rád, to jsem si zpíval mockrát, zkoušel jsem ji i drnkat na kytaru. Jenže čas oponou trhnul a po kotrmelcích ideového zrání už Nohavica s koňskými handlíři dveře nevyráží, a naopak od nich přebírá medaile. Činí tak svobodně podle vlastního rozhodnutí. Pak ať se však nediví, že se mu ztrácejí z publika lidé, a nejen ti, co přelezli plot a zuli si šněrovací boty.