Prvňáček

Čím to je, že s přibývajícími léty si člověk čím dál častěji začne z ničeho nic vybavovat situace dávno zapadlé, osoby, které už dávno zemřely, anebo které člověk desítky let neviděl a patrně ani neuvidí?

Když jsem začal chodit do školy, bylo to na Veveří 26/28. Měli jsme paní učitelku Dvořákovou. Byla to laskavá paní, která to s dětmi uměla. Hned první den to měla těžké. Malý Pavlík, který potom v dospělosti pracoval jako lékař v nemocnici u svaté Anny, měl z nástupu do školy obrovské trauma. Křičel, plakal, chtěl utéct pryč. Chvíli to trvalo, ale paní učitelka nakonec s maminčinou pomocí situaci zvládla.

O pár dní později vznikl jiný problém. První den jsme si povídali, stejně tak druhý třetí i čtvrtý. Kdy se konečně začneme učit? Domáhal jsem se zapojení do vzdělávacího procesu. Já se totiž sám naučil číst, než jsem šel do školy. Prostě jsem se jen občas zeptal bráchy, co je to za písmeno tamhle na zdi, a pak jsem si to sám poskládal. Takových děcek bylo, je a bude,  některá se naučí číst dokonce o dost dřív než v těch pěti či šesti jako já. (Pokud se vám zdá, že se vytahuju, pak vězte, že mluvit jsem začal až poměrně pozdě, podobně jako Einstein. Prostě nebyl důvod ke stížnostem.) Paní učitelka mi tehdy vysvětlila, že učit se začneme už brzo, jen si některé děti musí na školu zvyknout.

Přišlo to brzo a já se nestačil divit. Měli jsme do písanky dělat čárky, jako když prší. Takže čárky zešikma. Nějak jsem to zvládl, jenže to bylo levou rukou. V roce 1958 to byl ovšem problém. Být levákem tehdy prostě nešlo. Můj bratránek byl taky levák a nutili ho psát pravou rukou tak, že z toho až začal chudák koktat. Paní učitelka šla na to odjinud. Prý ať to zkusím, jenom zkusím napsat pravou rukou. Pravačka mě moc neposlouchala, ale když šlo jen o pokus, tak teda dobře. A paní učitelka se podívala na výsledek, nadechla se, vydechla a pak mě pochválila, že prý se jí ten řádek vyrobený pravou rukou líbí víc. Tak jsem tedy pokračoval dobrovolně v psaní pravou rukou. Když potom jsem doma dělal domácí úkoly, maminka snadno poznala, jestli píšu úlohu anebo si čmárám. Pero v pravé ruce znamenalo studijní úsilí, v levé pak si čmáralo někde na kus papíru. Po napomenutí jsem přendal pero do pravačky a vrátil se ke školnímu zadání.

Na některé spolužáky si vzpomenu i po letech: Petr Zerhau a Blanka Böhmová bydleli naproti, ty jsem znal už dřív. Miluška Košatková ve škole často chyběla, brzy potom umřela, myslím, že ji moc neposlouchalo srdíčko. Zdeněk Černý bydlel hned naproti škole, Petra Rokosová byla dcera paní učitelky. Zajímavou postavou byl Pepíček, ten snad žil jenom s maminkou na rohu Gorkého a Úvozu a jednou sebral paní učitelce peněženku. Utrápená a zahanbená maminka ji s mnoha omluvami přišla do školy paní učitelce vrátit.

Jednoho dne, to už se chýlil školní rok ke konci, nám paní učitelka sdělila, že druhý den budeme kreslit školu, tak ať si ji cestou domů dobře prohlédneme. Všichni jsme se na to moc těšili. Když přišlo na věc, najednou jsem nevěděl, kolik je v kterém patře oken, zato požární hlásič hned u vchodu do školy nemohl chybět. Byla to taková červená krabice a nad ní kruh, či spíš zasklený rovněž červený válec, za sklem bílé okénko a uprostřed černý knoflík. V případě požáru se mělo sklo rozbít a černý knoflík se měl stisknout a tím se přivolali hasiči, kterým se tehdy říkalo požárníci. (Tehdy jsem viděl film Poplach v cirkuse, kde loupeži koní zabránil ostrostřelec, kterému se povedlo trefit ten magický černý knoflík.) Na svůj výtvor jsem byl náležitě hrdý. Jaké bylo zděšení, když jsem oznámkovaný výkres dostal zpátky. Paní učitelka považoval můj požární hlásič za nepovedený pokus o žáčka jdoucího do školy a tužkou mu přidala ruce a nohy. Takový svatokrádež!