Metud na pokračování

Když jsem se rozhodl, že napíšu knihu o Velké Moravě, která by byla velkomoravskou obdobou mého oblíbeného Zrzavého Orma, měl jsem názve hned: Kde máš bráchu, Metude? To je přece chytlavý titulek: nespisovný výraz pro bratra i Metoděje musí přece čtenáře přesvědčit, že kniha bude zábavná nebo se o to přinejmenším snaží. Jenže se rychle ukázalo, že bude zapotřebí přidat nějakou prehistorii, a tak jsem napsal knihu Vítej u nás, Metude! Výsledek byl podle mě dobrý, dokonce lepší, než jsem čekal, jenže jsem autor zcela neznámý a tím, že trávím dost času za mořem i jinde, nemám kolem sebe moc velký okruh potenciálních čtenářů. A knih přitom vychází tolik.

Často se doporučuje, aby si člověk zjistil, než začne psát, které téma lidi zajímá, a pak se do něj pustil. Syn Adam mě ujistil, že Velká Morava zajímá jen úzkou skupinu potenciálních čtenářů. V tom má samozřejmě pravdu. Jenže… Kolik lidí zajímá stará Karviná? Možná ještě míň. Autorka do té doby nenapsala nic svého, takže proč se najednou vyšvihl nahoru právě její  Šikmý kostel? Je tady něco, čím bych se mohl inspirovat? Ani moc ne. Karin Lednická měla svoje nakladatelství a v něm vydávala své překlady detektivek, takže pro čtenáře byla osoba známá. A když vydala svou knihu na poněkud odtažité téma, našlo se dost těch, kteří knihu koupili. A dostatečně velká sněhová koule se valila do údolí a nabalovala na sebe další a další čtenáře, takže Šikmý kostel má už dvě další pokračování. Kdybych se měl řídit tímto příkladem ,musel bych mít svoje nakladatelství a do něj přeložit a vydat deset detektivek. Zdá se, že se čteným autorem zřejmě nestanu. 

Proč bych měl psát? Protože mě to baví. Takže budu dál psát to, co zajímá mě, i když se nenajde dost čtenářů pro moje knihy. Napsal jsem pár stránek druhého Metuda a pak jsem občas ve volných chvílích něco připsal. Takhle se to dělat nedá. Tak jsem si zpřeházel priority a sedl k počítači a psal. Známí a uznávaní autoři tvrdí, že člověk má psát, i když mu to právě moc nejde. Poslechl jsem. A najednou jsem měl třicet tisíc slov, takže jsem byl v půlce, možná i za ní, teď to nedokončit by byl hřích.

Takže ano, rukopis jsem dokončil. Někde možná vyprávění ztrácelo tempo, tak jsem to musel dílem proškrtat a dílem přepsat. Teď má rukopis v práci korektor, až skončí, podívám se na text znovu a třeba mě tam ještě pár věcí napadne. V listopadu už by měla být kniha na pultech knihkupectví. Třeba si dáte práci, abyste ji v té spoustě dalších knih našli a zakoupíte ji a přečtete si ji. A třeba se u ní budete i smát. Někdy jen tak uvnitř, občas snad i trochu polohlasně.