Druhák

Když jsem úspěšně ukončil studium první třídy a dostal vysvědčení s podpisem třídní učitelky a ředitele školy, dostavilo se překvapení. Poslali nás z Veveří jinam. Bráchu na základní školu na Kotlářské (kdysi tam chodila jako žáček Eva Pilarová) a mě na Leninovu 65. To číslo bylo důležité, protože krom toho ještě tady byla základka na Leninově 68/Sušilově ulici. Prý byla tehdy snaha, aby sourozenci chodili na stejnou školu, v tomto případě se to moc nepovedlo. (Ještě se vrátím k řediteli školy na Veveří: pro mě to bylo jen jméno. Po letech mi však kolega Mirek vyprávěl, jaké měl po skončení školy problémy se soudruhem ředitelem, který zuby nehty bránil tomu, aby dítě z buržoazní rodiny mohlo jít studovat, Mirek tak skončil na průmyslovce v Břeclavi.)

Naší třídní učitelkou byla paní učitelka Tesařová. Byla to laskavá paní, která to s dětmi uměla a dětem rozuměla, současně však nikomu nic neodpustila. Jednou jsem přinesl v žákovské knížce poznámku: "Vláďa mluvil sprostě." Bylo zavedeným zvykem, že jsem si pod dohledem paní učitelky kontrolovali a opravovali domácí úlohy. A já jsem v sešitě Liby Šíblové a její domácí úloze neorientoval, takže při hlášení o počtu chyb jsem řekl, že by se v tom prase nevyznalo. A bylo zle. Žákovskou knížku! A poznámka. Jenže doma se komentář, že by se v něčem prase nevyznalo, používal dost často, tak jsem ho měl odposlechnutý. Když jsem schlíple vytáhl žákovskou knížku k podpisu, naši se mračili. Když jsem však popsal, proč jsem poznámku dostal, zacukaly jim koutky a poznámku podepsali.

Jako podvyživené dítě mě poslali do ozdravovny/výkrmny v Předklášteří u Tišnova. Vyzkoušel jsem si co je to jednotřídka, byli jsme tam prvňáci až páťáci. A taky jsme jeli podle sovětského vzoru. Náš oddíl nebo to byla třída? My jsme byli oddíl Olega Koševého, zkontrolovat s nás můžete na fotce nahoře. Každé ráno jsem při nástupu podával jako předseda hlášení. Jméno Oleg Koševoj v mém provedení zmutovalo v cosi podivného, už ani nevím, jak jsem to říkal. Kupodivu mě nikdo nikdy neopravil. Všichni dospělí si o tom zjevně mysleli svoje. 

V hlavě mi nějak uvízla ještě jedna ne moc podstatná vzpomínka. V roce 1960 president Novotný prohlásil, že Československo vybudovalo socialismus a země se oficiálně přejmenovala na Československou socialistickou republiku. Socialismus? Takže učebnice a učební pomůcky včetně sešitů, tužek a per jsme začali zdarma dostávat ve škole. Jenže když přijelo auto se sešity, kdo je odnosí do skladu? Školník? Samozřejmě že ne a bylo to na nás. A paní učitelka nás instruovala, že kdyby po nás někdo ty sešity chtěl, tak mu je za žádných okolností nesmíme dát. Pak paní učitelka odešla a my začali nosit. A nosili jsme a nosili. A najednou k nám přistoupil jakýsi starý pán, pozdravil se s námi a začal si s námi povídat. A co že to nosíme? A kam? A nemohli bychom mu nějaký sešit taky dát? Aha, mrkli jsme na sebe, už je to tady. Žádost o sešit jsem jednoznačně všichni odmítli. Když se paní učitelka vrátila, hned jsem jí rozhořčeně referovali, cože to ten člověk po nás chtěl. Moc jsme nechápali, proč paní učitelce, podobně jako našim u poznámky,  zacukalo v koutku. V mládí člověk netuší, že ve stáří může člověk za celý den nepromluvit jediné slovo a je i tak trochu vděčný za každé, které někdo řekne jemu.