Vlak v 11.26

Historie divadelní hry Vlak v 11.26, jak jsem ji zachytil ve své čtvrt století staré poznámce k CD, tedy v roce 1997. Text zde uvádím v původním znění, včetně stylistických neobratností.

Všechno "zavinil" Pavel Vašíček, principál amatérského divadla Cylindr, které mělo sídlo v dnes už neexistujícím divadelním studiu Horizont v Brně na Lesné. Donesl do divadla text, který se mi nelíbil ani trochu. Abych se vyhnul negativistické kritice, rozhodl jsem se, že něco napíšu sám. Na dovolené v chatě ČSAV na Rejvízu jsem dal dohromady pár stránek inspirovaných tím, jak jsme se ženou odcházeli z relativně blahobytného působení v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou zpět do Brna, do podmínek materiálně nesporně horších, zato však s nadějí na vzdálené lepší příští. Doma jsem pak dopsal zbytek a poprosil svou tehdejší kolegyni Jitku Uhdeovou, zdali by se s manželem nepodívali na můj text, jestli se dá vůbec hrát a co s tím udělat, aby se to hrát dalo. K mému překvapení autor Záhadné věže v B., kterou jsem svého času znal málem nazpaměť, mi řekl jen krátce: "Ano".

Takže jsem přinesl text do divadla. Popravdě řečeno se moc nelíbil. Text si samozřejmě přečetl i náš zřizovatel, Obvodní kulturní a vzdělávací středisko Brno III, a samozřejmě i zde měli řadu připomínek. Text šel úředním postupem na stůl Jarce Chalupové na Městském kulturním středisku, aby zařídila posudky. Ale ouha! Byla právě doba, kdy v Polsku zvedala hlavu Solidarita a soudruzi se báli. Soudruh Štěpánek, ředitel Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka, označil Vlak za protisocialistický. Nebránil jsem se další práci na textu (nikoliv, abych vyhověl ideologickým připomínkám, snažil jsem se prostě, aby text byl co nejlepší a leckde to pořád skřípalo, takže dodneška vzniklo asi sedmnáct verzí), jenže Mladíka jsem nechtěl nechat odjet ani náhodou. Takže další kolo posudků a tentokrát to byl soudruh Jabůrek, dramaturg v Divadle bratří Mrštíků, pro koho byl Vlak protisocialistický. (Nutno podotknout, že některé technické připomínky byly namístě, ale text nebyl popraven kvůli nim. Jarka Chalupová nakonec rozhodla, že se uvidí na předváděčce. Soudruh Jabůrek se snažil opět hru potopit, ale nakonec došlo ke kompromisu: Komise nám dovolila sehrát pět studijních představení.

V květnu 1981 byla ve studiu Horizont premiéra, v níž Milan Adámek hrál Vynálezce, Pepa Tesař Pivaře, Irena Kupská (později Tomšíková) Přednostovou, Lenka Čéšková (později Jelínková) Babičku a Dita Kaplanová Mladíka. Vlak jsme přihlásili do soutěže amatérských divadelních souborů Šrámkův Písek a soutěžní představení městského kola v žabovřeském Rubínu bylo pátým představením, šlo tedy o oficiální derniéru. Po vyhlášení výsledků bylo připraveno představení Jiřiny Švorcové a Alfréda Strejčka. Jiřina Švorcová přijela ovšem do Brna dřív, a měla čas se podívat na dvě soutěžní představení, mimo jiné i na Vlak. Ten, kdo slyšel v televizi její projev o chartistech, jistě chápe, jak nám bylo. A když Pivař řekl: "Ale já su dovopravdy švorc!" a někteří porotci přitom vyprskli, smiřoval jsem se s nejhorším.

Nevyzpytatelné jsou ovšem cesty Páně. Rozumělo se samo sebou, že Jiřina Švorcová se zúčastní zasedání poroty. I ona, tak jako tolik oficiálních kritiků před ní, vyslovila nejdříve nesouhlas s Mladíkovým návratem. Ale když kdosi z porotců řekl, že by se tím celkový účinek oslabil, zaváhala a dala mu za pravdu. A tak jsme vyhráli, mimo jiné i městské kolo. První dáma socialistického divadla pochválila při vyhlášení výsledků Vlak nahlas a Václav Cejpek o tom napsal do Rovnosti a najednou se už o studijních představeních nemluvilo, takže jsme ho hráli celkem třiadvacetkrát. Nikoliv ovšem ve finále Šrámkova Písku, tam jsem nakonec nepostoupili, povětšinou v Brně a okolí. Potěšil mě pražský kritik Petr Pavlovský, který se po jednom představení zeptal: "Já jsem si tu platbu v tom mariáši přepočítal a ono je to v té hře správně. Byla to náhoda nebo ne?" Shodli jsme se, že mariáš patří ke klasickým dovednostem, které musí i amatérský dramatik ovládat.

Milan Adám dostudoval VUT, stal ee elektroinženýrem a odešel do Prahy. Roli Vynálezce jsem po něm zdědil já. Irena Kupská se provdala a rodinné povinnosti jí nedovolily hrát. Přednostovou se tak stala moje žena Jana. Dita Kaplanová, která do divadla přišla jako skromná hvězda s filmovou zkušeností a cenou za roli v Dívce s mušlí, začala po maturitě studovat herectví na JAMU. Studenti JAMU neměli ovšem dovoleno hrát v amatérských souborech a její roli převzal Petr Unčovský.

Když jsem se snažil přivést Vlak na profesionální jeviště, vůbec se mi nedařilo. V roce 1988 už bylo zjevné, že bolševik končí, a tak jsem scénář posílal na všechny strany. Ve Zlíně vadila Pivařova brněnština, Provázek měl svou vlastní hru s železničním námětem, která se úřadům nelíbila a oni seji marně snažili prosadit, v Praze vadilo zas cosi jiného. Vlak byl přeložen do němčiny, kdy syrový překlad pro pochopení smyslu vyrobil můj tehdejší kolega Petr Gebauer a konečnou podobu dala textu Elke Tasche, dramaturg v berlínském divadle Volksbühne. Ale ani německá verze se nedostala na profesionální jeviště. Mám teď asi deset stránek anglického překladu a třeba ho někdy dokončím, ale pravděpodobnost, že by se Vlak hrál někdy anglicky, je stejně dost malá.

A tak jsem využil rozvoje techniky, kdy i amatér si může vyrobit svoje CD, a ze starých nahrávek na ne příliš kvalitních emgetonkách jsem vyrobil tohle CD. Použil jsem kazetu, kde chybí jen kousek hudby, ale text je úplný. Pravda, při nahrávaní se mi občas ježila srst, když jsem slyšel ty kostrbaté dialogy, naše neumělé herectví a nepatřičné zvuky, které pronikly do studia Horizont zvenčí. Asi tohle CD bude spíš historickým dokumentem než skutečným uměleckým dílem. Nakonec i kolega Shakespeare údajně má ve svých hrách spoustu dobových narážek, kterým dnes nikdo nerozumí. Abych usnadnil práci příštím teatrologům, připomenu, že počátkem osmdesátých let se budoval v Brně podchod před hlavním nádražím, takže celý prostor byl víc než rok jedna velká jáma. Tahle skutečnost se mihla i naším představením.

Vlak mi přinesl dost starostí, hodně práce, málo oficiálního uznání, spíš žádné uznání. Ale dvou ocenění jsem se dočkal: V Horizontu měli na zdi velkou papírovou plachtu a diváci tam měli napsat titul představení, které se jim v oné sezóně nejvíc líbilo. Nejvíc hlasů získala Biletářka Arnošta Goldflama, ale Vlak tam napsal kdosi taky. A nebylo to rukopisem mým ani nikoho mého známého. A druhé uznání? Přijela k nám na návštěvu kamarádka Johana z Prahy, se kterou jsem se seznámili v nemocnici v Rychnově, a my zrovna hráli, a tak jsme ji vzali s sebou. Po představení jsme ji marně hledali, až jsme ji našli v šatně mezi kabáty s hodně červenýma očima a modrým kapesníkem.

A byl Vlak hra opravdu protisocialistická? Teď bych se mohl tlouct v hruď a tvářit se jako velký bojovník proti bolševikovi a chtít za to trafiku. (Ne, za boj proti bolševikovi se trafiky nedávaly.) Ale nemyslím si ani teď, že Vlak byl proti socialismu. Vlak byl o něčem jiném, o čemsi lidském a to muselo soudruhům vadit, lidskost a socialismus dohromady nejdou. Když sleduji na dálku některé své spoluobčany, jak mají problémy vzít odpovědnost za svůj život do svých rukou, mám pocit, že Vlak je i po osmnácti letech hra současná.

Vladislav Dolník, Mountain View, Kalifornie, 5. září 1998