Provázkovský pravěk

Právě jsem dočetl knihu Bandita pro brněnskou baladu, ve které zpovídá Jiří Kamen Miloše Štědroně. Významná část knihy je pochopitelně věnována Divadlu Husa na provázku. Některé detaily z dávné nedávné historie však jako by upadly v zapomnění, a tak se je zkusím připomenout.

V roce 1969 se po Brně vyrojily plakáty Divadla Husa na Provázku. V té době byl již odstaven první tajemník KSČ Alexander Dubček a prvním komunistou ve státě se stal Gustáv Husák. A na plakáty někdo připisoval nejen Husáka, takže např. na plakátovací ploše např. před tehdejší filosofickou fakultou na Gorkého ulici (FF měla adresu na Arne Nováka) stálo: Husák na ruském provázku. To samozřejmě budilo velkou pozornost a bolševik se mohl zbláznit.

Divadlo uspořádalo v tehdejším Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici přezdívaném Véčko konkurs na herce. Šel jsem tam. Když na mě přišla řada, chtěl po mně Zdeněk Pospíšil, abych zahrál scénu z filmu Pramen panny, kde otec znásilněné a zavražděné dcery zlomí kmen menší břízky. (Větve pak herec Max von Sydow oseká a použije v sauně, než zabije vrahy své dcery.) K dispozici jsem měl stojan na kabáty. Zapřít spodek stojanu nohou, aby mi neujížděl, byla hračka, takže jsem se stojanem mohl bojovat a rvát se veškerou silou svých sedmnácti let. Asi to opravdu fungovalo, protože jsem postoupil do užšího druhého kola.

V druhém kole nás bylo už podstatně míň a podle mého jsem tam nic pozoruhodného nepředvedl. Zato jsem ocenil výkon holky, kterou jsem znal ze školy, chodila na Úvoz o rok níž do gymnastické třídy, ta nás pohybově všechny ostatní jasně převálcovala. Nikdy jsem ji však neviděl v žádném představení.

Na druhé kolo ovšem přišla Alexandra Š., která se přitom prvního kola nezúčastnila. Možná to zařídila maminka docentka, nevím. Moc se mi to zkracování cestiček nelíbilo a asi jsem nebyl sám. Petr Scherhaufer jí totiž zadal úkol, kdy měla zahrát prostitutku, která se snaží ulovit opilého kunčofta představovaného Pechou. Kunčoft by si dal zadarmo říct, zatímco prostitutka samozřejmě chce, aby jí zaplatil. Šestnáctiletá holka tohle sotva mohla zahrát, bylo to pochopitelně fiasko.

Zdeněk Pospíšil mi nabídl roli kazatele Syrůčka ve hře podle knihy Eskamotér Josef. Tu napsal Jaromír John na motivy starozákonní knihy Job. Byl to však jen plán, hra se nikdy nezačala ani zkoušet. Moc mi to nevadilo, protože zkoušky měly být třeba i o půlnoci a já v té době už začal probírat maturitní otázky a pokud by došlo na lámání chleba, škola by dostala přednost.

Nicméně i tak jsem se považoval za jakousi součást Provázku. Na premiéře představení Adalbertovo poslání v Domě umění jsem nesměl chybět. Tedy jen jako divák. Ale dvě holky z konkursu se už na scéně objevily. Na hlavě měly tvrďáky, na sobě černé hopsafraky a komusi rusky říkají: "Šéfe, my jevo viděly, my jevo slyšely." (Majku Krejčiříkovou, později Vašíčkovou jsem potkával na jevišti amatérského Dividla a Divadla Cylindr.) Představení režíroval jistý Otto Horn Valencia. Před představením měl krátkou promluvu Petr Scherhaufer, ve které divákům vyložil, že i když není Otto Horn Valencia přítomen fyzicky, je aspoň přítomen metafyzicky. Bylo to dost průhledné, Scherhaufer měl zaracha, ale v závěru roku 1969 to ještě prošlo. Adalberta hrál tehdy student JAMU Bolek Polívka. V představení se i zpívalo, nějak mi utkvělo v hlavě "Mata Hari ráda curry, nasyp jí ho do koláče moje milé ptáče… (Curry nebo karí?) Podíval jsem se na web a našel tohle. (Aha, takže hudbu k písničkám napsal Bohuš Zoubek, proto se k ní Miloš Štědroň nehlásí. Já myslel, že písničky napsal on. Taky vidím, že role Majky Krejčiříkové se jmenoval Polovec. Polovecké tance jsou celkem známé, ale ne každý ví, že v historii se u nás Polovcům říkalo spíš Kumáni.)

Ve škole jsme se zmínil o divadle a spolužák Vlastík Spotz se vydal na představení Sir Halewin. Druhý den mi sdělil, že tam byl jen jedním z celkového počtu šesti diváků.

Husa na provázku se rychle přejmenovala na Divadlo na provázku s přelepkou na plakátech a vysvětlením, že v divadle je všechno improvizovaně, prostě na provázku. Divadlo odešlo z Domu umění, snad kvůli rekonstrukci, a hrálo v divadle Radost. Vypravil jsem se na představení Meziřeči podle knihy Ivana Vyskočila. Petr Scherhaufer se snažil být optimistický, říkal mi, že prý je líp, už může i nějak zaplatit herce, ale moc mu do úsměvu nebylo. V představení došlo k únosu Bolka Polívky přímo z jeviště, bylo to příliš neorganizované, než aby to bylo podle režie, ale po návratu působilo Polívkovo vyprávění připraveným dojmem, tak to asi bylo tak někde napůl. Z herců mi vypadl z paměti Bartoška, Polívka byl už tehdy hvězda. Naopak Miroslav Donutil mi přišel dost dřevěný, později mě překvapilo, jaká z něj vyrostla hvězda. Eva Gorčicová se po Polívkově únosu a návratu zřejmě mimo text pohrdlivě vyjádřila o lidech, kterým je z dechu cítit pivo. Nějaké lahváče tam snad byly mezi únosci v publiku.

Když se Provázek vrátil do Domu umění, zašel jsem tam na představení Tótovci. To bylo na dlouhou dobu poslední představení, které jsem tam viděl. Provázek se najednou stal brněnským fenoménem a dostat se k lístkům nebylo tak jednoduché. Já navíc pondělní, středeční a páteční večery trávil v šermírně a raději bojoval se svým šermířským neumětelstvím, než abych šel do divadla. Občas jsem se tam dostal, třeba když odbory koupily lístky pro své zaměstnance. Mile mě překvapil v přestávce kteréhosi představení Miroslav Donutil, když přišel ve foyeru za Milanem Uhdem a podal mu ruku. Pravda, podle Gutha-Jarkovského mladší neměl podávat ruku staršímu, mělo to být naopak. Jenže Milan Uhde byl tehdy persona non grata a občas se mu i stávalo, že bývalí známí raději přešli na druhý chodník, aby ho nemohli pozdravit. Proto tuhle drobnost, která dnes už většině lidí nejspíš nepřijde, považuji za dobré zmínit.

Snad ještě jednu drobnost: Zašel jsem před lety s malými synky na představení Svět snů. Čtyřletý Adámek seděl na lavičce hned na kraji a nemohl se jen tak dívat, jak čarodějnice Hatarajda v podání Ivy Bitové ubližuje princi. Když se zrovna nedívala, opatrně ručkoval dopředu a na tu zlou čarodějnici plivl.